Část první: Honba za větrem

 

1.    Tajemství naší existence

 

V srdci člověka se občas probudí touha po něčem novém a krásném.

 

Dnešní moderní doba nás vede k tomu, abychom se věnovali světu logiky a techniky. Ale je možné, že o hodně přicházíme, pokud přestáváme naslouchat svému srdci.

 

Někdy si naše srdce připadá jako v okovech a touží po nové kvalitě života. Tak nějak to asi prožívali lidé za vlády komunismu, když nemohli svůj život uspořádat podle svých představ.

 

Ale ani život v politické svobodě a materiálním zabezpečení nepřinesl mnohým lidem to, co by si přáli – možná je dovedl k hrabivosti, sobectví a tomu, že se cítí tak trochu sami.

 

Ano, možná se někdy sami bojíme přiznat, co se vlastně odehrává v našem srdci. Ale děláme chybu, protože pak se v životě nedokážeme přiblížit ani sobě samému, ani druhému člověku.

 

Co vlastně skutečně dokáže naplnit naše srdce? Není člověk, který nám rozumí, důležitější, než spousta materiálních věcí, které dostáváme?

 

Lidé jsou vedeni k tomu, aby dosáhli perfektní vzdělání, ale možná nemají nikoho, kdo by jim nepřestal důvěřovat, když udělají v životě nějakou chybu. Jako by to, co člověk dokáže, bylo důležitější než to, co prožívá ve svém srdci.

 

Dnešní společnost se nám tak trochu snaží vsugerovat představu, že smysl života spočívá v obchodu a výrobě, nikoli v srdcích a duších lidí. Místo důvěry a věrnosti je nám nabízena pornografická literatura, místo přátelství a radosti se setkáváme s billboardy a televizní reklamou. Až jsme někdy v pokušení vidět sami sebe a druhé lidi jako zboží.

 

V čem spočívá skutečná hodnota člověka? V jeho profesní perspektivnosti, schopnostech a produktivitě práce, nebo v jedinečnosti jeho osobnosti?

 

Není duše člověka, který se cele věnuje své práci a nic jiného v životě nevidí, tak trochu prázdná a chudá?

 

Místo, abychom zkoumali nejhlubší touhy svého srdce, držíme se často povrchního a plytkého způsobu života a nechceme si přiznat pravdu. Možná proto je náš život fádní a nudný, že se odmítáme zabývat vším, co v sobě skrývá tajemství a přesahuje náš rozum.

 

Ovšem ne každá touha našeho srdce je dobrá. Ty špatné člověka zotročují a drží v okovech, i když si to nechce přiznat. Řešením není tyto špatné touhy skrývat, ale vypořádat se s nimi a zlikvidovat je – pak můžeme prožívat osvobození a obnovu svého srdce.

 

Mluvíme-li o srdci, co se tím vlastně myslí? Určitě ne sval z masa a krve, ale pouze symbol – symbol toho nejdůležitějšího, co dělá člověka člověkem.

 

 

 

 

 

1)      Srdce je místem rozumu, který zpracovává vnitřní i vnější podněty, hodnotí je a přemýšlí o nich. Bez rozumu by našemu životu chybělo hlubší zamyšlení, což by zkreslovalo pravdu. Byli bychom jen zmítáni a zahlcováni bouřemi svého citu.

 

2)      Srdce je místem citu – intuitivního uvažování, které touží a přijímá. Cit jde jiným směrem než rozum. Jak to vyjádřil Blaise Pascal, cit má své důvody, o kterých rozum vůbec neví.

 

3)      Srdce je místem vůle – vnitřního puzení, na základě kterého se člověk rozhoduje a jedná.

 

4)      Srdce je místem, kde se člověk setkává s Bohem. Toto setkání s Bohem ovlivňuje všechny ostatní složky naší osobnosti.

 

Pokud uvedené čtyři složky srdce nejsou v rovnováze a některá z nich není ve správném vztahu k těm ostatním, něco v našem životě není v pořádku. Celý zbytek této knihy se snaží na tento nepořádek poukázat a odstranit jej.

 

Jak může naše vnitřní osobnost dozrát k dospělosti? Co se musí stát, aby naše srdce prožilo proměnu a dosáhlo do hlubin plnosti života?

 

Přemýšlejme nejprve o tom, co má vliv na zrání naší osobnosti. Které věci, ať už pozitivní, nebo negativní, zanechávají na našem srdci stopy?

 

a)      Smysl pro minulost. Naše srdce má zvláštní schopnost vrátit se do minulosti, ať už své vlastní historie nebo dřívější historie celého lidstva, znovu jisté události nebo setkání s lidmi prožít a něco se z nich naučit. Na určité věci nezapomínáme – minulost je rozměrem našeho srdce.

 

b)      Smysl pro přítomnost. Kvalitu našeho prožívání přítomnosti určují vnitřní oči našeho srdce. Když jsou tyto vnitřní oči v pořádku, tak vidí nejen okolní svět, ale i nálady a pocity, které jsou neviditelné. Neslyší jen slova rozhovoru, ale naslouchají srdci druhého člověka. Za zdánlivou šedí nebo zdánlivou zajímavostí života vidí skutečný stav věcí a nenechají se oklamat.

 

c)      Smysl pro budoucnost. Žádné srdce nežije jen minulostí a přítomností, ale snaží se jistým způsobem uchopit budoucnost. Je zaměřeno na určité věci, které očekává, kterým se otvírá. Na jiné věci se naopak nezaměřuje a nedovolí jim vejít. Skoro by se dalo říct, že člověk si sám určuje svůj osud – dojde v životě jen tak daleko, kam sahá touha jeho srdce.

 

Otázky, které je dobré si položit, abychom sami sobě lépe porozuměli, jsou tři: Jak vnímám minulost? Jak vnímám přítomnost? Co očekávám od budoucnosti?

 

 

 

 

2.  Naše touha po bohu

 

Pokud definujeme boha jako něco nebo někoho, kdo je pro nás v životě nejdůležitější, kdo dává našemu životu hodnotu a směr, jehož očima se díváme na svět, pak každý člověk má svého boha.

 

Je otázkou,  zda bohové, které přijímáme, jsou skuteční a smysluplní a zda má smysl jim věřit. Jinými slovy, naplňují naši bohové skutečně touhy našeho srdce?

 

Bůh, o kterém se dovídáme v Bibli, nasadil laťku hodně vysoko:

 

1)      Bůh Bible stvořil tento vesmír. Dal tím najevo, že má moc naplnit naši touhu dojít dál, než sahá náš současný život, dojít až za smrt.

 

2)      Bůh Bible za chránil utiskované a likvidované otroky z Egypta, dal jim zemi a vytvořil z nich národ. Dal tím najevo, že má moc naplnit naši touhu být osvobozeni z toho, co nás zotročuje.

 

3)      Bůh Bible se zavázal Izraeli, že jim bude vždy věrný navzdory jejich neposlušnosti. Dal tím najevo, že je ochoten naplnit naši touhu po otci, kterému na nás záleží a který se o nás věrně stará.

 

4)      Bůh Bible dal Izraeli zákon a řád, aby je učil, z čeho pramení a v čem spočívá skutečný život. Dal tím najevo, že má moc naplnit naši touhu poznat, co je pravdou a skutečností.

 

5)      Bůh Bible sám přišel na tuto zem, aby se setkal s člověkem. Dal tím najevo, že chce naplnit naši touhu po někom, kdo by nás provázel v důvěrném vztahu celým naším životem.

 

Posuzováno podle uvedených pěti kritérií, žádný jiný Bůh nesahá Bohu Bible ani po kotníky. Posuďte sami:

 

Materialismus (materiální zabezpečení) možná dá člověku pocit jistoty, ale příliš mu neukáže, v čem spočívá pravda, a také není schopen člověka vzkřísit z mrtvých a dát mu věčný život.

 

Filosofie (= svět myšlenek) možná člověku může dát pocit velikosti, pocit, že na něco přišel. Ale není mu schopna dát vztah, kdy tomu druhému na tobě skutečně záleží.

 

Sex možná dává člověku pocit naplnění a bezpečí. Ale člověk může získat spíše převrácený pohled na svět, kdy si myslí, že sám je nejdůležitější, a existuje jen sám pro sebe.

 

Pokud člověk spoléhá na sebe jako na tu nejvyšší autoritu, je sám svým bohem. Ale pak si nemůže být jist ničím, co přesahuje tento život, a největším ukazatelem pro jeho současný život je jeho omylná mysl a rozporuplné city.

 

Pokud se někdo upne na druhého člověka (životního partnera), prožívá důvěrnost a podporu. Ale v jeho srdci se občas probudí touha po někom ještě bližším, někom, kdo by mu skutečně rozuměl. Má tuto touhu prostě uhasit a ignorovat, nebo hledat druhého člověka, se kterým by si rozuměl víc? Není tato ze srdce tryskající touha důkazem, že naše srdce dokáže naplnit jen skutečný Bůh?

 

Panteismus možná člověku slibuje něco po smrti – ale jen jakési mlhavé sjednocení se vším, splynutí s velkým nic, což se nedá srovnat se společenstvím se vzkříšeným Kristem v Novém Jeruzalémě.

 

Zkrátka a dobře, měli bychom se zamyslet, zda kromě Boha Bible nám někdo nebo něco slibuje opravdovou hodnotu. Neumírají bez Boha naše skutečné touhy v prázdnotě a pověře?

 

 

 

 

 

3.    Kdo všechno propadl závislosti?

 

Pokusme se prozkoumat následující silné tvrzení: kromě Boha Bible nás všichni ostatní bohové zotročují a vytvářejí v našem životě nezdravé závislosti.

 

Jakákoliv nezdravá závislost a svázanost naznačuje, že Bůh Bible není v mém životě na prvním místě.

 

Závislosti lze rozdělit do dvou základních kategorií:

 

a)      Látkové … závislosti na určité látce, například alkoholu, kokainu, cigaretách, kofeinu, čokoládě. Nezáleží na nebezpečnosti látky – vše, co navozuje změnu nálady, může být útěkem od řešení našich emocionálních problémů, takže člověk si přestává uvědomovat skutečné životní cíle a potřeby a přestává vidět realitu.

b)      Procesuální … závislost na určitém sledu činností, například vydělávání peněz, hrách, sexu, práci, sportu, tělesném cvičení, vztazích s jinými lidmi, náboženských aktivitách, tvůrčím psaní.

 

Důvody, proč upadáme do závislostí, jsou různé: líbí se nám a přitahují nás fyzické a emocionální stavy jimi vyvolané, jsme stahováni druhými lidmi („vždyť to dělá každý“), nebo se sami rozhodneme ke krátkozrakým řešením a cílům („mám rozum, mohu si dělat, co chci“).

 

Závislostmi trpíme na třech rovinách:

a)      osobní … problémy mého charakteru

b)      rodinné … nezdravé vztahy s blízkými lidmi

c)      společenské … společnost se zaměřuje na problémy drog, ale mnoho dalších závislostí opomíjí, toleruje a v podstatě je podporuje: například závislost na práci, konzumní ráz společnosti, pornografii, diskriminaci podle pohlaví, militarismus, apod.

 

Ale život v závislosti není tím, co by pro nás Bůh zamýšlel. Musíme zemřít svým závislostem, abychom mohli začít prožívat skutečný život.

 

Člověk je zajatcem toho, co mu přináší potěšení – jinak se cítí sám, neužitečný, bezvýznamný a chybí mu jistota. Tři následující věci nás svazují obzvlášť silně:

 

a)      zášť = zlost na druhého člověka pramenící ze závisti nebo z neodpuštění; má mnoho podob: chladné mlčení, emocionální zarytost a hořkost, nevraživost, pomstychtivost, odsuzování, cynismus, žárlivost, sebepodceňování a falešná pokora.

b)      chtivost, lakomství a hrabivost = chuť mít víc, ať už materiálních věcí, vztahů s druhými lidmi, nebo jen chtivá touha po uplatnění.

c)      sebeklam = drobné věci, které nám připadají neškodné, ale časem nás zotročují a vedou k tomu, že ztrácíme smysl pro realitu – pravidelné pití skleničky alkoholu, pravidelné nezlikvidování špatné emocionální reakce, apod.

 

Pokud budeme závislí na Bohu a budeme odolávat pokušení žít podle představ svého vlastního srdce, můžeme okusit život ve svobodě. 

 

 

 

 

 

 

 

 

4.    Hledání lásky

 

Přemýšlejme chvíli o největší touze člověka, která se někdy může stát i největší nezdravou závislostí – o lásce. Má vůbec smysl hledat a dávat lásku, když v tom často prožíváme rozčarování? Má, protože láska je podstatou našeho žití.

 

Ale co to vlastně je láska? Náhoda nebo vztah, který roste vzájemným budováním? Spočívá láska v tom, že něco získám, nebo v tom, že něco dávám druhému?  Možná to bude trochu vidět při procházení různých forem lásky – když si uvědomíme, co láskou není, snáze pochopíme, co láskou je:

 

a)      sexuální láska = touha po fyzickém uvolnění; ale to není skutečná láska – sexuální láska je napětí, které lze snadno uspokojit a s uspokojením mizí, zatímco láska je výlučná, nepředvídatelná, neustále klade nároky, a když je naplněna, pak spíše roste, než odumírá.

 

b)      romantická láska = cílem života je být s milovaným člověkem a stát se jeho otrokem; druhý člověk je pro mne tak důležitý, že nenaplnění mé touhy vede k zoufalství. Druhý člověk – milovaný – se stává středem mého života. Jedná se zase o lásku, která slouží mně a tomu, co potřebuji já, ale ne druhé osobě. Stává se návykem a závislostí.

 

c)      skutečná láska = sebevydání v trvalé věrnosti a soucítění s druhým člověkem; tato láska nepochází ze strádání a nedostatku a touhy získat, ale z překypování a hojnosti a touhy dát. Nemyslí především na sebe, ale vciťuje se do prožitků druhého. Je věrná, není zastavena zatvrzelostí nebo odmítnutím, stále má na mysli to nejlepší pro druhého. Na druhé straně se zase nevnucuje. Této lásce se můžeme učit od Boha, který nás jí zahrnuje. Láska nespočívá v osobním zisku, ale v osobní oběti. Otevřeně odkrývá své nedostatky a je schopna přijmout nedostatky druhého. Je skutečnou láskou vůči druhému člověku, ne sebeláskou jako a) a b).

 

Bůh Bible je ten, kdo nás chce vysvobodit z otroctví nezdravé lásky a od něhož se můžeme učit skutečné lásce.  

 

 

 

 

5.    Nemoc moderních tužeb

 

Jako reakce na všestravující a ničivé účinky touhy, které se člověk oddá celým srdcem, vznikl racionalismus – snaha pozorovat svět a život, logicky jej popisovat a po ničem moc netoužit.

 

Ale popřít své touhy není řešením. Racionalismus vede k tomu, že naše životy lze snadno popsat, ale zřídkakdy jsou pochopeny; jsme zaneprázdněni, ale nikam konkrétně se neubíráme. Žijeme na okraji životů druhých lidí a máme příliš mnoho práce na to, abychom jim naslouchali, a sami býváme druhými často nedoceněni. Jsme jako astronauti, každý ve svém skafandru na cestě kolem země.

 

Nesmíme zapomenout, že empatie, pocit vzájemného propojení s ostatními lidmi, je v morálním životě jasně nejvyšší hodnotou. Vždyť řecké slovo empatheia doslova znamená „vstupovat do utrpení, být v utrpení“ jeden s druhým. K tomu patří schopnost vžít se do situace druhého člověka a soucit. Právě empatie poskytuje základ pro lásku k někomu dalšímu. Naproti tomu v morálce, která má pouze racionální základ, chybí jakákoli motivace k iniciativě ve vztahu, jakýkoli popud k tomu, co empatie vidí jako nezbytné.

 

Žijeme v době emocionálního zakrnění – být jednoduše sám sebou vypadá jako přepych, který se mnozí zdráhají si dovolit, a příliš po něčem toužit se jeví jako nemístné, zejména když to je ze srdce.

 

Tato citová chudoba (podobně jako citová přemrštěnost) má negativní dopad i na křesťanství – máme sklon chápat  víru popisně, jako něco, čemu je třeba učit, místo abychom se na ni dívali jako na způsob života a chovali se podle toho.

 

Pokud zaneprázdněný otec sedí ve své pracovně a nedokáže se přiblížit ke svým dětem, nemůže se divit, když se jeho synu zdá viditelný svět přitažlivější než neznámý Bůh.

 

Citová přemrštěnost zase vede k tomu, že mnozí odmítají křesťanství pro nedostatek faktických argumentů – z touhy po intelektuální poctivosti.

 

Je ostudou dnešní doby, že mysl a emoce jsou v rozporu – citový život musí mít význam a rozumová existence musí být zajištěna odpovídajícími emocemi. Musíme přemýšlet o faktech, ale současně se učit empatii a lásce, protože citové strádání má na náš život umrtvující účinek.

 

V reakci na rozumovost bez citu je dnešní doba plná citovosti bez rozumového uvažování. Lidé hledají nové zážitky, aniž by si poctivě odpověděli na otázku, co je pravda.

 

Jsme buď příliš racionalističtí, nebo příliš citoví. Procházíme životem tak, že hvězdy vidíme buď jako geometrické tvary, nebo máme dojem, že na nás mrkají. Žijeme buď v blátě, nebo s hlavou v oblacích. Vánoce jsou pro nás buď „rušným obdobím“, nebo časem, kdy zpíváme staré koledy, aniž bychom se nějak soustředili na slova – kdybychom se nad nimi zamysleli, zlomila by nám srdce.   

 

 

 

 

6.    Zoufalství: osud toužící duše

 

Až dosud bylo řečeno, že

1)      naše touhy

2)      nás svádějí k modlářství

3)      zotročují nás v závislosti

4)      zbavují nás iluzí o „lásce“

5)      klamou nás racionalistickým světem, v němž jsme prázdní a znudění.

Není tedy divu, když jsme zoufalí. Možná si ani své zoufalství nechceme přiznat, protože potlačování pravdy je v naší povaze.

 

Snad jen zoufalství nám může pomoci vidět, v jakém zmatku jsme nutně bez Boží blízkosti. Když předstíráme, že Boha nepotřebujeme, stává se život spíše „prachem“ než skutečností. Jsme pak tím, čemu Eliot říká „dutí lidé“ a „vycpaní lidé“, kteří v noci kňourají o samotě.

 

Co je to zoufalství? Stav samoty a bezmocnosti změnit svůj osud a najít naději pro svůj život. Rozpadlé vztahy, neschopnost nacházet radost nezávisle na situaci, nepřítomnost přátelství, ve kterém by člověk nacházel radost. Ztráta motivace po něčem toužit nebo něco měnit. Pocit viny za to, co člověk zkazil (je to nezvratným trestem, protože se jedná o minulost). Strach z toho, co přinese budoucnost. Sören Kierkegaard popsal zoufalství jako odraz poruchy vztahu k Bohu a k jiným lidem a rozdělil typy zoufalství do několika kategorií:

 

a)      zoufalství svobody: máme příliš mnoho volnosti, ale nedokážeme se v ní vyznat, nevidíme žádné hodnoty, nevidíme směr.

b)      zoufalství útlaku: máme příliš málo volnosti a příliš mnoho omezení, takže prožíváme velkou bolest.

c)      zoufalství slabosti: veškerou svou hodnotu vidíme v jediné věci – v práci, ve vztahu s druhým člověkem, atd. Stávají se z nás pak přizpůsobiví jedinci bez tváře, kteří mají nevalnou představu o sobě samých.

d)      zoufalství trestu: když se ocitneme v pasti zoufalství, kdy sami v sobě nevidíme žádnou hodnotu, nutíme sami sebe kopat ještě hlubší jámu – trestáme sami sebe. Když nás druzí zraňují, přidáme se a začneme zraňovat sami sebe.

e)      zoufalství vzdoru: zoufale chceme být sami sebou, všechny své nenaplněné touhy proměňujeme v zoufalý vzdor.

 

Tou správnou politikou proti zoufalství je nářek. Když vyjádříme svou bolest před Bohem, on nám dá řešení. Když vyjádříme svou bolest před druhými, nebudeme s ní sami. Když vyjádříme svou bolest sami před sebou, staneme se pravdivými vůči sobě a nebudeme si na nic hrát (na někoho, kým nejsme).    

Část druhá: Zlomení kouzla

 

7.    Tajemství naší existence

 

Podnikněme se svým srdcem výpravu do minulosti. A sice nejen ke svým selháním a podvodům, ale ještě mnohem dál – až do té doby, kdy po této zemi chodil Ježíš Kristus.

 

Tento starý příběh může ovlivnit naše současné i budoucí žití, protože ještě neskončil – Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije, smrt nad ním už nemá moc.

 

Ježíš Kristus znal lidské srdce více než lidé samotní, nebo aspoň více, než si byli ochotní přiznat – a to je možná důvod, proč lidé Ježíše odmítali, protože jasně odsuzoval jejich špatnost. Ale on nechtěl lidi v jejich špatnosti dorazit, chtěl je z ní vysvobodit.

 

Vraťme se do okamžiků, kdy Ježíš chodil po této zemi a byl pokoušen ke stejné špatnosti jako my (Matouš 4, 1-11). V prvním pokušení Ježíš odmítá myšlenku, že materiální věci mohou nasytit touhy našeho srdce. Ve druhém pokušení odmítá zvláštní moc, kterou by zapůsobil na lidi místo „obyčejných“ osobních vztahů. A ve třetím pokušení odmítá být někým menším než Spasitelem a Pánem veškerého stvoření.

 

Jeho život a jeho vzkříšení může i v nás vzkřísit touhu po skutečném životě. Životě, ve kterém se budeme setkávat se vzkříšeným Kristem. A každé takové setkání může proměnit náš život, protože nám ukáže čerstvý směr.

 

V následujících pěti kapitolách budeme podrobněji mluvit o pěti velkých touhách lidského srdce představených ve druhé kapitole, které může naplnit jen Ježíš.    

 

 

 

 

8.    Proměněné touhy

aneb

               „touha po pravdě“

 

Pokud chceme znát pravdu, musíme ji pustit do svého srdce. A protože Bůh je pravda, musíme ho pustit do svého srdce a dovolit mu, aby v nás žil.

 

Tím skutečným jádrem pravdy je fakt, že Ježíš vstal z mrtvých a smrt nad ním už nemá moc. Nezůstávejme tedy jen u přemýšlení nad tímto faktem, ale setkávejme se se vzkříšeným Kristem.

 

Vyjádřeme pravdu o Ježíši symboly: Ježíš je

 

a)      slovo … Ježíšovou přítomností na světě mluví Bůh.

b)      světlo … Ježíš osvětluje tmu života, takže můžeme vidět skutečnost.

c)      vinný kmen … pokud budeme napojeni na Ježíše, poneseme ve svém životě skutečné ovoce.

d)      chléb života … kdo se sytí Ježíšem, nachází skutečné nasycení.

e)      beránek Boží … ten, skrze jehož smrt máme odpuštění všech svých hříchů.

 

Co to znamená setkávat se s Ježíšem? Setkání s ním prožijeme, pokud

a)      jej budeme dobrovolně následovat. Zapřít sám sebe, vzít svůj kříž (svoje utrpení) a jít za ním: ne má, nýbrž tvá vůle se staň (své touhy a představy proměňujeme v Boží plán pro svůj život).

budeme přijímat utrpení, které se staví proti pravdě – nenechat se odradit těžkostmi, ale věrně žít v pravdě: dovolit Ježíši, aby žil skrze mne.    

 

 

 

 

9.    Cesta pouští srdce

aneb

               „touha být osvobozen z toho, co zotročuje“

 

Na cestě víry se někdy nedobrovolně ocitáme na poušti – na místě, kde se nám nedostává toho, po čem toužíme a na čem jsme závislí. To může být pro nás příležitostí osvobodit se od svých závislostí a učit se hledat naplnění v Ježíši Kristu.

 

Podobně jako Mojžíš se na poušti setkal s Bohem a Izrael byl na poušti po 40 let vychováván, i naše vyprahlost je příležitostí k setkání s Bohem a k výchově – potřebujeme usměrnit divokost našich emocí a našeho srdce. Naše vyprahlost je příležitostí k vysvobození ze vzpurného ducha nebo z uctívání falešných bohů a jejich návykových praktik. Potřebujeme být vysvobozeni z falešných tužeb a najít skutečné životní hodnoty.

 

Poušť je místem přípravy našich promarňovaných emocí a životů bez cíle na přijetí Boha v Ježíši Kristu do našich srdcí.

 

Ale i na poušti vyprahlosti můžeme podlehnout pokušení a nevydat se cestou, která vede k Bohu – místo toho můžeme pokračovat ve falešném sebeničení nás samotných.

 

Právě z pokušení Ježíše na poušti se můžeme učit jednotlivým krokům na cestě k Bohu:

 

a)      slib chudoby: budu usilovat nejprve o splnění Boží vůle, a teprve pak o uspokojení svých potřeb

b)     slib čistoty: budu věrný Bohu a nebudu zkoušet jeho lásku. Odmítám lásku k sobě ve prospěch lásky k Bohu.

c)      slib poslušnosti: nenechám se od ďábla zotročit a nebudu se mu klanět. Místo toho budu dobrovolně sloužit Bohu.

 

Pouštní otce charakterizovaly čtyři životní rysy:

 

a)      pokora: člověk se odvrátí od tyranie hříšného já a začne milovat Boha kvůli Bohu samotnému.

b)      poslušnost: naše úloha v Kristově vzkříšení po smrti naší staré přirozenosti.

c)      pokání: život plně v Boží přítomnosti – projevuje se proměnou našich tužeb, kdy žijeme službou a láskou k druhým.

d)      upřímnost: radikální otevření vlastního nitra. Je důležité, aby někdo druhý věděl o mých vnitřních myšlenkách – být sám není bezpečné. Neblahou vadou našeho vnitřního života je totiž náš sklon k sebeklamu – pomoc zvnějšku je proto nezbytná. Pokušení našeho přemýšlení má trojí podobu: myšlenky mohou odvádět pozornost, mohou člověku zakrývat pohled na Boha a mohou způsobit soustředění na sebe, což ničí modlitbu.

 

Specielně na nás útočí osm druhů pokušení:

a)      obžerství: překrucuje a znehodnocuje naše touhy.

b)      smilstvo: falešná touha po smyslnosti místo po lásce

c)      hrabivost: falešná touha po penězích, která spoléhá na materiální věci místo na Boží péči.

d)      hněv: falešná touha po realizaci vlastních plánů, která občas vykypí na povrch.

e)      duchovní deprese: určitá trudnomyslnost, kdy člověk falešně touží po neskutečném světě, a proto chce být sám.

f)        smutek: sobectví, které vede k ponoření do sebe.

g)      chlouba: chlubení se vlastními ctnostmi – ve skutečnosti se jedná o sebelásku, která vede k zapomínání na Boha.

h)      pýcha: člověk samolibě prosazuje svou vlastní vůli, což vede až k otročení sobě samému a k pudovému životu místo života duchovního.

 

Od těchto falešných tužeb jsme osvobozováni právě zkušeností vyprahlosti a pouště. Jaké mohou být příklady pouště?

 

1)      „Perfekcionista“ musí projít pouští nedokonalosti, aby se naučil s pokorou přijímat a řešit své nedostatky.

2)      „Dárce“ musí projít pouští nedostatečnosti, aby se naučil přijímat pomoc od druhých a od Boha.

3)      „Člověk činu“ musí projít pouští neužitečnosti, aby se naučil být bezmocným Božím dítětem.

4)      Člověk, který hledá naplnění ve své tvořivosti, se dostává na poušť neužitečnosti, aby se naučil, že naplnění přichází od Boha.

5)      „Pozorovatel“ či „vědec“ je přiveden na poušť samoty, aby si uvědomil, že podstatou života jsou vztahy, a ne myšlenky.      

 

 

 

 

10.            Zahrada touhy lásky

aneb

               „touha po důvěrném vztahu“

 

Přemýšlejme nyní ne o pouštích, které na nás přicházejí bez našeho souhlasu, ale o vztahu lásky k Bohu, pro který se můžeme sami rozhodnout. Klíčem k životu nejsou dokonalé morální zásady, ani dokonalá teologie, ale živá láska.

 

Žít správně neznamená ovládat svůj život citů rozumem, tak jak tomu bylo u řeckých stoických filosofů. Žít správně znamená být k sobě i k druhým emocionálně upřímný. Když budeme falšovat upřímnost svého citového života, ztratíme schopnost poznat, co cítíme. Pak budeme nepravdiví k sobě i  k druhým.

 

Tato citová čistota znamená v konečném důsledku uznat, že náš hlad po lásce nemůže uspokojit nic menšího než Bůh sám a bez přijetí Boží lásky nemohu nic a nikoho milovat opravdově.

 

To je tajemství veškerého lidského toužení – zdrojem lásky je Bůh, ne lidé. Je to Bůh, kdo miluje v nás a skrze nás.

 

Tou největší radostí, kterou můžeme prožít, je setkávat se s Bohem a oslavovat jeho přítomnost v našem životě.

 

Co to znamená milovat Boha? V prvé řadě probuzení z morální apatie (uvědomění si, že životem bez Boha promarňuji čas) a očekávání na Boha (trpělivě a pokojně očekávám jeho další jednání). ve druhé řadě je to zvláštní úroveň spojení s Bohem – nejen rozumové, ale i citové (podobně jako blízkost manželů, kdy oba intuitivně vědí, co si ten druhý myslí, i když to neřekl nahlas). Nechci jen rozumově poznat, ale chci se i pocitově spojit s Bohem. Nechci prožívat teologii úvah, ale i teologii obdivu a sdílení Boží mysli. Toto sjednocení s Bohem může být ne výjimečnou, ale každodenní zkušeností.

 

Podle teologů 12.století existují tři stupně lásky:

 

a)      polibek na nohu: polibek pokání a lítosti nad životem bez Boha. Polibek prosby o odpuštění – je-li dovolen, vyvolá oddání na celý život.

b)      polibek na ruce: prosba o to, abych mohl Bohu sloužit. Aby přijal mou nedokonalou snahu dělat dobré věci a proměnil ji a použil si jí.

c)      polibek na ústa: prosba o to, aby Bůh byl se mnou. Vyznání, že o něj stojím, že bez něj nemohu žít, protože jen on dokáže naplnit moje srdce.

 

Hledat Boha znamená neustále proměňovat svůj život, abych mohl Boha víc vnímat a častěji se s ním setkávat.

 

Píseň písní je o lásce mezi mužem a ženou, ale můžeme se z ní učit i o vztahu lásky k Bohu:

 

1,1- - 2,7 … toužení a hledání

2,8 - - 3,5 … příchod milého a napjaté očekávání důvěrnosti

3,6 - - 5,1 … svatební obřad; vyvrcholení důvěrného vztahu

5,2 - - 8,4 … zklamání z odloučení, znovunalezení milého

8,5-14 … nové ujištění a odevzdání se

 

Bůh stejným způsobem přichází do našeho života – po období „odloučení“ přichází znovu, aby nás znovu ujistil o své lásce.

 

Ano, z mezilidských vztahů se můžeme učit o kvalitě a síle lásky, protože lidská láska je tím největším obrazem toho, jak silně miluje Bůh.

 

Nechci říci, že své vztahy s lidmi máme nahrazovat vztahem k Bohu – takovým únikem před lidmi bychom nic nevyřešili. Musíme proměňovat a prohlubovat své vztahy k lidem, a to i ten jeden nejhlubší – jinak bychom byli sami k sobě pocitově neupřímní.

 

Ale vztah k Bohu převyšuje lidskou lásku tak, jako převyšuje nebe zemi. A proto Hospodinova láska přijímá a dává mnohem více, než láska lidská.

 

 

 

 

11.            Křesťan jako poutník

aneb

                        „touha po něčem, co přesahuje náš současný život“

 

I když je možná náš život navenek obyčejný, uvnitř může směřovat k Bohu – k poznávání Ježíše Krista a cestě za ním. Pokud každý den urazíme kus své vnitřní cesty k Bohu, můžeme být se svým životem spokojeni.

 

Měli bychom nade vše toužit po nebeském blahu a směřovat k tomuto cíli:

 

V krátkosti řečeno – buď statečný, buď muž.

Nehleď si rozkoší, jen dál jdi cestou svou.

Poctivě každé sebemenší ctnosti služ,

nezmarni žití chvilku prchavou.

Zvolíš-li zlo, radost se vytratí, žal ne;

když dobro, žal se ztratí, radost zůstane.

 

André Gide v roce 1890 vyjmenoval čtyři zásady, jak udržet směr:

a)      Všichni ve svém životě potřebujeme řád chování

b)     Morálka spočívá ve vytvoření hierarchie věcí a v užívání menších k získání větších. Toto je ideální strategie.

c)      Nikdy neztrácejte pohled na cíl; nikdy neupřednosťnujte prostředek před cílem.

d)     Sami sebe považujte za prostředek.

 

Duchovní cesta je cestou rozjímání. Richard Rolle řekl ve čtrnáctém století: „Rozjímání není možné, pokud člověk neopustí vřavu tohoto světa a nedá své srdce cele Bohu; pak najde své potěšení v touze po Bohu o samotě.“ V témže století Walter Hiltonský vedl lidi ke střední cestě mezi životem služby a životem rozjímání.

 

Toužit po Bohu neznamená hledat možnosti emocionálního naplnění, ale jednat ve víře.

 

Jsme vyzýváni k pokoře a lásce. Pokora říká: nejsem nic a nemám nic. Láska říká: toužím jen po jediném a to je Ježíš.

 

Juliána z Norwiche (také 14.stol.) říkala, že dokud se nevidíme v Kristu, nemůžeme poznat své pravé já, protože bez Krista žádné pravé lidství neexistuje.

 

Samozřejmě na své cestě k Bohu procházíme obdobími duchovní vyprahlosti, kdy se zdá, že se Bůh vzdálil. V takových obdobích se nesmíme zaměřit na hledání pocitového naplnění, ale na jednání ve víře.

 

Touha po Bohu není něco automatického, ale vyžaduje nezměrné úsilí (bolest a sebeobětování) a vnitřní tichost (chci se ztišit, abych slyšel, co Bůh říká).

 

Neznámý autor knihy „Oblak nevědění“ mluví o tom, že svým rozumem nikdy nebudeme schopni postihnout a pochopit Boha, ale protože jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, jsme uzpůsobeni k tomu, abychom toužili po Boží lásce a žili v ní, přestože nebudeme rozumově chápat, co děláme.

 

Ale na druhé straně je velmi nebezpečné oddělit se od okolního světa natolik, že jím začneme pohrdat a myslet si, že jsme něco víc, když se věnujeme duchovnu – náš život nenajde pevnou oporu v našich zásluhách, ale v Boží milosti.

 

Jan Bunyan v roce 1678 napsal Poutníkovu cestu, kde přirovnává křesťanský život k cestě vojáka, jehož zbraní i potravou je Bible.

 

Je-li naše víra taková, že se může každou chvíli zhroutit, pak se daleko nedostaneme, ať míříme kamkoliv. Součástí naší cesty musí být osobní vytrvalost a pochopení, kam chceme jít.

 

Velkým vítězstvím hloubavého života Bunyana a pravých puritánů je to, že nebe je zobrazováno a vnímáno jako spojení současného a budoucího světa, nikoli jako únik od současného života. Poutník je čestný vůči životu kolem sebe a z jeho nasměrování na Boha mají největší užitek jeho nejbližší a všichni kolem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

12.            Křesťan jako Boží dítě

aneb

„touha po rodičovském vztahu“

 

Bůh nás volá k tomu, abychom se narodili znovu a žili životem jeho dětí. Bůh nás volá k novému začátku.

 

Velkou část našeho života a dokonce i života víry dnes deformuje skutečnost, že se na život díváme buď jako na myšlenkový systém, který je třeba vysvětlovat a probírat v diskusích, nebo jako na program plný činností. Zapomínáme na to, že život je především vztah.

 

Co to znamená být Božím dítětem, vysvětlila dobře Terezie z Lisieux (1873-1893) ve věku 20 let šest týdnů před svou smrtí: zůstat před Bohem malým dítětem znamená poznat svoji nicotu, očekávat vše od Boha, jako malé dítě očekává vše od svého otce; ničím se neznepokojovat, vůbec si nezískávat jmění.

 

To, co nám chybělo a čeho se nám nedostalo v našem přirozeném dětství, můžeme čerpat ve vztahu důvěry od nebeského Otce.

 

Lze nějak odstranit rány z dětství, ty hluboké jizvy z nepřiměřených osobních vztahů?

 

Tragédií zraněných vztahů je to, že člověk sám dál nevědomky zraňuje druhé týmž druhem zranění, kterého se mu dostalo.

 

Člověk ponořený sám do sebe měl citově nejistého rodiče, který své dítě využíval k uspokojení svých vlastních potřeb a tužeb, takže aby získalo rodičovské uznání, muselo se chovat určitým způsobem. Toto dítě proto rodičovskou lásku chápalo jako hraní této role.  Takové děti se pak dostávají do stejné vztahové situace se svými potomky a koloběh pokračuje v dalších a dalších generacích. Výsledkem je, že tito lidé nikdy nemají svobodu vyjádřit své vlastní pocity a stát se emocionálně poctivými. Zůstane-li tento problém bez povšimnutí, budou jej přenášet i do svého života víry. Tito lidé vždy chtějí být středem pozornosti a místo projevování svých emocí se projevují intelektuálskými řečmi.

 

Extrovertní člověk musí být vždy obdivován, dokonce i ve falešné zbožnosti, zatímco sklíčený člověk se s mnohým skrytým materiálem ze své minulosti potýká poctivěji. Ale oba tyto stavy nám nedávají svobodu a popírají realitu.

 

Pokud jsem jako dítě toužil po pozornosti, mohu být nyní politickým vůdcem, nebo jestliže jsem utíkal před sebepoznáním, mohu být veřejným řečníkem. Pokud jsem podléhal emocionální manipulaci, možná teď doopravdy nevím, kdy jsem dobrým organizátorem a kdy ve skutečnosti manipuluji druhými. V případě, že jsem byl osamělý, avšak bál jsem se uvědomit si to, mohu být badatelem, který neustále žije v říši myšlenek, ale nemá žádný blízký vztah s druhými lidmi.

 

I mezi křesťany je smutné, že mnozí prožijí znovuzrození, ale nikdy nejdou dál, protože obrácení chápou jako jednorázovou událost, a nikoli jako proces na celý život. Nikdy neočekávají, že se jejich osobnost, ať je sebevíc narušená, výrazně změní. Někdy dokonce své kompenzační chování považuji za hřivny od Boha a své návyky chápou jako obdarování. Takto pak z přehlíženého dítěte vyroste člověk s přehnanými představami o sobě samém, nebo dítě, které popírá své emocionální poškození, později v životě extaticky dramatizuje víru. Zlostné dítě může vykládat svůj život tak, že jej svět pronásleduje pro víru, a stát se pseudomučedníkem. Není tedy divu, že právě samotní křesťané tragicky deformují skutečnou podstatu víry a jsou pro mnohé, kdo je pozorují, kamenem úrazu.

 

 

při naší proměně nejde pouze o to, že získáváme větší porozumění a teologické poznání. Usilujme také o proměnu svého citového života, a tedy i svého chování. Čistě intelektuální proměna mysli nikdy nebude stačit, protože naše vůle a pocity musí dostat nový směr a nové zdraví. Jsme pozváni k tomu, aby se celý náš život se všemi oblastmi stal životem rozjímání a uvědomování si Otcovy přítomnosti.

 

V dnešní společnosti chybějí otcové, kteří by byli našimi vzory. Nietzsche, Hitler, Stalin a mnozí další prožili zdeformovaný život, protože nikdy nepoznali otce nebo prožili silně nezdravý vztah se svými otci. Touhy jejich srdce nebyly brány v úvahu, natož aby byly naplňovány v opravdových vztazích. O to víc se může Bůh stát skutečně dobrým Otcem.

 

Co říci závěrem? Snad jen v jedné větě zopakovat ústřední poselství této knihy: Právě v Bohu nacházíme pramen našich tužeb, avšak bez Boha jsou naše lidské touhy odsouzeny k trvalému zklamání a nenaplnění.