Vyrůstal jsem ve Velké nad Veličkou. Slovy zašlého (aspoň trochu) jazyka ruského (fonetický přepis, azbuka se mi nechce hledat):

My živjom v dvuchetážnom kirpíčnom asabňaké. Náša děrévňa akružená lisámi. Škóla nachóditsa nědalikó at vagzála.

A to je asi vše, co si z ruštiny pamatuji. Jo málem bych zapomněl - ještě si pamatuji, že: Púškin pagíb na duéli.

Rád jsem hrál fotbal a hodně četl. Také jsem lepil modely z papíru - z časopisu Abc.Moje vztahy s lidmi nebyly tak intenzivní. Nicméně, člověk je do těch vztahů hozen takříkajíc po hlavě - musí chodit do školy. Na gymnázium jsem začal chodit v Brně, a sice na tř.kpt. Jaroše 14, do třídy se za měřením na matematiku. Celý týden jsem bydlel v domově mládeže -společně s osmi spolužáky jsme byli spolu "ve dne v noci". Ve dne ve škole, zbytek dne na "intru". To vzniknou docela tuhé vztahy - někdy působí tzv. ponorkovou nemoc (4 další fotografie - viz Danina stránka )

Nicméně moje zaměření na práci podporované nadměrnými požadavky střední školy způsobilo,že jsem se věnoval hlavně studiu. Zaujala mne hned zpočátku angličtina - jediný z těch "významnějších" předmětů, ze kterého jsem měl po celé 4 roky jedničku. Musím říct, že na úkor jiných předmětů, které se mi nechtělo učit - například středoškolskou fyziku se musím doučovat tajně "pod lavicí" v práci, protože ji občas potřebuji.

Někdy v průběhu střední školy došlo k mému rozhodování, zda budu brát vážně víru v Boha, ve které jsem byl vychován (vyrůstal jsem v evangelické církvi). Jsem jedním z těch lidí, kteří neopustí určitou věc, dokud jim někdo nevyvrátí, že je to pravda. A protože argumenty nevěřících lidí kolem mne nebyly moc přesvědčivé (no uznejte sami - jak by mohl před logicky uvažujícím člověkem obstát argument, že když Bůh není vidět, tak asi neexistuje; když přece něco nevidím, to neznamená, že to třeba není někde "za rohem"), mohl jsem se seznámit s některými křesťany, kteří mě ve víře utvrdili.